V úterý 4. června 2019 se Domoradovice loučily se svým nejstarším občanem – mužem, který po těžké nemoci zemřel 30. května 2019. Pan Josef Škrobánek byl členem sboru dobrovolných hasičů od roku 1956 a po celou tu dobu byl jeho činným členem. Je proto na místě připomenout si několika slovy jeho životní pouť. K tomu bude vhodné použít slova řečníka na jeho pohřbu:
Narodil se 13. prosince roku 1937 jako prvorozený rodičům Josefu a Ludmile Škrobánkovým, kteří hospodařili na rolnické usedlosti v Domoradovicích číslo 19. Jeho dětská léta a ranné mládí bylo poznamenáno povoláním rodičů. Již jako dítě – konečně jako v každé jiné zemědělské rodině – musel přiložit ruku k dílu. Práce v zemědělství v té době nebyla vůbec lehká a rovněž doba, ve které dospíval nebyla rolníkům příliš příznivě nakloněna.
Po ukončení povinné školní docházky nastoupil do zaměstnání v Žimrovických papírnách. V papírnách pracoval do roku 1956, kdy musel na vojnu. A jako rolnického synka ho čekala služba v praporech technické pomoci československé armády – nechvalně pověstných PTP. Dva roky pracoval v ostravských dolech. Těžké fyzické práci byl navyklý, takže po skončení vojenské služby zůstal v dolech dobrovolně pracovat ještě další dva roky.
Pak se stal řidičem z povolání. Povolání, jemuž zůstal věrný po celý svůj produktivní život. Nechal se zaměstnat v podniku ČSAD Opava v nákladní dopravě. Rozvážel nábytek a posléze i pivo. Po získání potřebných zkušeností a praxe byl přeřazen do osobní dopravy jako řidič autobusu a toto povolání vykonával až do odchodu na důchod.
V roce 1964 se oženil. V manželství s Helenou Vaňkovou se narodil syn Jiří a dcera Ludmila. Dočkal se i vnoučat Martina a Petra, jimž věnoval veškerý svůj volný čas. Chodíval s nimi na výlety a později vyráželi i na kolech. Pohříchu toho času mnoho neměl. Dům, do kterého se za svou manželkou přiženil, potřeboval mnoho práce, aby v něm rodina mohla žít. Svou rodinu měl nade vše rád. Po čase, když dcera Ludmila založila svou vlastní rodinu se Zdeňkem Včelkou z Branky, pomáhal ze všech svých sil při stavbě jejich rodinného domu.
Když se mu naskytla příležitost, koupil pozemek – zahradu, která se stala jeho celoživotním koníčkem. Každý, kdo si ráno trochu přivstal a vyšel před dům, mohl ho potkat jak se svým věrným pejskem míří na zahradu. Od časného jara do podzimu jsme ho denně vídali jak sází, okopává, sklízí úrodu, kosí trávu a dělá vše co je potřeba. Jeho záliba se mu však málem stala osudnou, když při trhání ovoce spadl z velké výšky z žebříku a přivodil si těžký úraz – zlomeninu pánve. Ale měl rád život, a proto o něj bojoval. Uzdravil se. Překonal i vážnou operaci střev. Avšak možnosti lidského těla mají své hranice a tak poslední nemoci již vzdorovat nedokázal. Po měsíci, stráveném v nemocnici, skonal tiše a klidně, tak jak po celá léta se svou rodinou žil.
